Současná podoba zámku zrcadlícího s v hladině řeky pochází z konce 17. století, kdy si panství, které se jen pomalu zotavovalo z nedávného požáru, přikoupil ke svému majetku Gundakar z Dietrichsteina. Spáleniště Gundakara ani trochu nevyděsilo a pozval stavitele Antonia della Porta, aby mu z něj vystavěl nové sídlo. Antonio byl Ital, a proto do kompozice stavby zapojil i prostor typický pro italské dóžecí paláce, Sala Terrenu. Tento typ místnosti, který propojuje vnitřní nádvoří se zámeckým parkem, se později začal vyčleňovat, až se z něj stala samostatná stavba umísťovaná v zahradách. V období raného baroka, kdy byl také libochovický zámek stavěn, byl ale tento prostor ještě organickou součástí stavby. Na břehu Ohře tak vznikla přísně symetrická stavba s tradiční dispozicí. Čtyři křídla lemovaná pravidelnými arkádami uzavírají prostorné nádvoří, které bylo přístupné z průchodu od obrovských vrat.